poslední dny trávíme s Tebou v Praze, ale mohli bychom být stejně dobře třeba na Slapech, protože co? Protože zase honíte v práci termín a my se vůbec nevidíme. Domů se vracíš pod rouškou tmy a ráno odcházíš s rozedněním. Od té doby, co mi Tvůj zaměstnavatel hradí veškerou mobilní komunikaci s Tebou, máš celkem jasný přehled o tom, kde jsme a co děláme, tedy kdo koho bije, kdo na koho křičí, lovíme-li právě žáby, chrobáky, rybičky, škeble, kobylky nebo želvy, ale já bych ráda doplnila mluvené slovo obrazem. Ne proto, že bych podceňovala Tvoji představivost, ale proto že mě blogovat prostě baví.
Oskar odchází na výlet jako samuraj. Od dělníků na Bělohorské sklidil potlesk.
Jášova nová žabička. A pokolikáté už letos v létě pizza na Bělohorské.
Kluci vybaveni. Jáša podběrák (a nůž a krabičky na úlovky), Oskar klacek.
To tys ho naučil hrát hru hádej, ve které ruce držím? Dneska jsem si říkala, jaký je Oskar šoumen, kolikrát denně se mě/nás snaží cíleně rozesmávat, snaží se vymýšlet srandičky. A dneska poprvé jsem si řekla, že mé tiché nemluvné dítě, můj parťák pro chvíle ticha, nezavře pusu.
Samuraj. (A přísahám, že Ninjago jim už nepouštím).
Jášův soustředěný výraz, když jde o kameny.
Chvilku pršelo (a bylo kouzelný je pozorovat, hříbečky dva)
U rybníčku jsme toho zažili víc, jak víš z mých telefonátů. A želvu jsme nakonec nechytli.
Pak jsme si dali zaslouženou svačinku u Letohrádku
a cestou domů Jáša nařezal trochu kopřiv pro svoji žabičku.
A podívej, jak krásně spali unaveni perným dnem, už před osmou.
