Má-li toto být určitá forma deníkového záznamu, je načase být úpřímnější. Doposavad byly všechny záznamy samé sluníčko, úsměv a pohoda, tak asi přišel čas přiznat barvu:) Pravda je taková, že jsou tu momentálně dva unavený a přepracovaný rodiče, co maj chuť někam utéct s lahví Kapitána Morgana. Aleš pracuje a pracuje, já teda taky pracuju, někdy mám ale pocit, že se nechám jen tak vláčet (Oskarem). Náš druhorozený je milý, oduševnělý, skvělý, ale taky má strašnou sílu a za svými cíli se žene hlava nehlava. Demoluje nám s úsměvem byt a je při tom velmi rychlý a obratný. Nu což, je to jen vývojová fáze, říkám si. Ale to vstávání před šestou ranní...
Mamut čeká na oběd,
po kterém to může vypadat i takto (nechápu, proč si stále ještě myslím, že se můžu v POHODĚ najíst najednou s oběmi dětmi).
Vidlička se odhodila spolu s kusem rajčete do mísy s ovocem
Zbývalo pět minut k opuštění čerstvě uklizeného bytu - než jsem dala poslední věci do tašky a oblékla Jášovi bundu, Oskar vytahal všechny papíry na kreslení a moje pletení. (Aleš si pak opravdu musí myslet, že si doma válím šunky, když ho po vstupu do dveří pozdraví tohle).
No a pak je chvíle jako tato, kdy zírám, jak je ten náš Oskar všímavý a jak mu to pálí. (A naštěstí je těchto chvil docela dost :))
Málokdy sem dávám fotky někoho jiného než naší rodiny, až se zdá, že tu žijem sami jako kůly v plotě. Dnes to bude jinak :) S Vašíkem, Julkou a Milou jsme teď trávili hodně času, třeba v sobotu na krásné podzimní procházce. Obě hlavy rodin na fotkách chybí. Zatím :)
Trpělivé čekání na sraz
Mila a Julka
Lampionový pochod na závěr
