pondělí 23. září 2013

Hlídání

Mluví-li se v  naší rodině o hlídání, skoro vždy se jedná o hlídání kocourů a skleníku v Jablonci, když jsou babi a děda na dovolené. Odjíždíte-li z Prahy a Černý Most hlásí 17 stupňů Celsia, informační tabule před Jabloncem jich zaručeně nejmíň pět ubere.

Jáchymek výlet pojal jako geologickou exkurzi a pořád někde sbíral kameny. Oskar se konečně pořádně rozjel na motorce a hlavně jablonecké kopce dolů jezdil jako zkušený závoďák. Moje obavy, jak zimu a déšť i čas bez Aleše a domácích hraček zvládneme, se nakonec ukázaly jako liché. Měla jsem navíc jednu velkou výhodu. Miluju podzim v Jablonci. Melancholie spojená s nostalgií. Ach...


















neděle 15. září 2013

Dnes večer

končí Pražské bienále. Konec zavírací párty bude oficiálně v pět ráno, psalo se v pozvánce. Tou dobou budu vstávat k Oskarovi a přát si, aby vydržel s ranním podřimováním co nejdýl. Nevadí, že na párty nebudu. Kousek jsme z ní měli už odpoledne, kdy jsme se konečně na bienále dostali. Vzduchem se vznášela úleva z konce výstavy i příjemné napětí z nadcházejícího večera. Společní známí se scházeli, bavili se a smáli a my s Alešem aspoň trochu nasáli atmosféru lidí, kteří si přišli užít večer a noc.


Dostala jsem chuť trochu si zavzpomínat. Takhle jsme byli před 4 roky.



 Dnes. Alešovo nasazení je obrovské. A i když to tady úplně nevypadá, Jášu to dlouhou dobu dost bavilo. Paráda.

To Oskar dává stále přednost hasičským přístrojům (jako svého času jeho starší bratr).

Po dlouhé době si Oskar neřekl na záchod a tak se počůral hned na začátku. Suché kalhoty i boty pak chvilku odmítal. Nu což.




Zaparkovat dítě k televizi a v klidu procházet expozici. Skvělý a funkční plán.

Cesta domů? I ta byla povznášející:)



sobota 14. září 2013

Původně

jsem dnes chtěla psát o společném večeru s Alešem a o naší návštěvě divadla. Těšila jsem se, jak se hodíme do gala, vyfotíme se, předáme v klidu děti mojí sestře u nás doma, bez slz a protestů a ruku v ruce vyrazíme na rande. To by ovšem divalo muselo začít podle mého původního plánu v 19:30 a ne o půl hodiny dřív. Ještě v šest jsem si hověla ve vaně a říkala si, že zkontroluju lístky, jen tak, pro forma. Aha. Úprk. Rychle domluvené předání dětí na Malostranské, rozčesat mokré vlasy, namalovat řasy, pudr ani zdravíčko jsem neměla šanci najít, odtrhnout děti od večeře, ne Jáchymku, nemůžeš jet na kole, a pádit! Byl na nás komický pohled. My v šatech a obleku a děti v domácím s kečupem na tvářích, proběhli jsme ulicí, až se za námi sousedi otáčeli. Cesta tramvají dolů trvá 10 minut. V půl jsme předávali děti. Zvládli to skvěle, oba mi na rozloučenou zamávali. Stihli jsme to. Uf. Evi, díky díky díky.

Divadlo. Pro mě osobně snad nejlepší představení, co jsem kdy viděla (ale musíme brát v potaz, že jsem 4 roky na mateřské, mezi lidi mimo se dostanu výjimečně a schopnost vnímat věci kriticky mi odešla s plodovou vodou. Hormony...). Pivo U Dvou koček na konec jako sladká třešinka na podařeném dortu.

Dnes cyklojízda a Den bez aut.

Nový Kinterův památník.



Aleš s Jášou v cíli.



A pak na uzavřené Smetanovo nábřeží

dát si drink

a radši uniknout davům, přejet na Kampu a zaposlouchat se do melodií hraných na piánu přes trávník (v rámci projektu Piána na ulici)

a užít si poslední den babího léta s drinky dle vlastního výběru.