Aleš došel k závěru, že naše děti musí trávit venku alespoň čtyři hodiny denně (toto minimum samozřejmě pouze ve dny, kdy se můžeme vymluvit na nepřízeň počasí), tak jsme se v jabloneckém mrazu snažili nastavené penzum splnit. Vyšlo nám to jen taktak, po procházce kolem přehrady jsme se vrátili všichni zimou prokřehlí, s tvářemi od mrazu spálenými.
To nic ale neměnilo na tom, že jsme si to v Jablonci moc užili, já si připadala jako o dovolené, o dětech jsem skoro nevěděla, jen když mi spokojené přišly oznámit, co právě dělají buď s dědečkem nebo s babičkou nebo s tatínkem. Pravda, Oskar toho moc nenamluvil, ale já na něm tu spokojenost viděla.
Nebylo to moc těžké
Dopolední venkovní hodinovka - jdeme bobovat za barák
Cestičkou do školy (to už bude vždycky nostalgie)
Někdo na bobech, někdo na lopatě
A někdo (když to vidí) jen tak po zadku
Kýčovky ze zahrady
Odpolední dvouhodinovka u přehrady
Tady už utíkáme domů do tepla - radost veliká
Cestou nás brzdí ztracené děti
Ale bojovnost nás neopouští
