Desátý ročník

Misijní neděle u Břevnovského kláštera. Příští ročník bychom měli mít v rodině pořadatele, protože jsem Jáchymka přihlásila do skauta, který tuto misijní neděli každý rok pořádá. Klubovnu mají ve Vojtěšce, ach :)

Před třemi lety jsme byli naposledy, kluci od té doby strašně vyrostli. Podívejte :) A letos jsme konečně vyhráli v tombole!

Jaro je, když...

vytáhneme po zimě kola, překonáme všechny kašle a virózy a vyjedeme vstříc voňavému vzduchu,

 je strejda Jirka (támhle bydlí) na dovolené na Floridě a my musíme jet na ryby bez něj (tedy jen já a Jáša),

 sedíme na rybách a nic nechytíme, asi proto, že je zima nebo nevím :)

jsou velikonoce a my měsíc v kuse děláme velikonoční výzdobu, protože Oskar, zdá se, se životem promaluje a protvoří,

děláme kraslice na Štěpánově a Oskárek mě při tom netušeně vyfotí,

 

pálíme ohně,

 

jíme k večeři buřty,

 znovu pálíme,

a ještě jednou. Oskárek se narodil pro hlídání rodinného krbu. Zatímco s Jáchymkem bychom bývali mohli od malička procestovat celý svět, spát každý večer v jiné posteli a on by se pořád nadšeně o všechno zajímal, Oskárek je rád doma s námi v klidu. Nejlépe za přítomnosti co nejvíce členů rodiny.  

a ti, když přijedou, tak se těžce smiřuje s tím, že zase musí odjet

A opravdové jaro pro nás začne, když má Honzík narozeniny a my to s ním venku na sluníčku pořádně oslavíme. Tihle dva se potkali v září 2012 ve školce a od prvního dne jsou největší kamarádi. Oba dva zanícení rybáři, geologové a entomologové. Někdy se pěkně poškorpí, pohádají a nemluví spolu, ale vždycky si velkoryse odpustí.

Jaro, ahoj! :)

Neztratit nit

Když jsem byla na střední, tak jsem trpěla na angíny. Jednu dobu jsem měla angínu co měsíc. Pak mi vzali mandle a když jsem odcházela z nemocnice, tak mě ujistili, že angínu už nikdy mít nebudu. A 20 let to byla pravda. Až minulý týden mě v noci probudil už dávno zapomenutý třas po celé těle a nemožnost polknout. Nemohla jsem tomu uvěřit - jsem nemocná!, říkala jsem si. Po dvaceti letech! Dostala jsem antibiotika a radu šetřit se. Už samozřejmě bylo potřeba trochu polevit, ten každodenní zápřah malých dětí a plného úvazku, když prarodiče nejsou za humny, je vyčerpávající, uklidňovala jsem se. Řeknu vám, když antibiotika zabrala, tak jsem si to léčení pořádně užila. Nedělala jsem prakticky vůbec nic, jen ležela v posteli a četla  nebo (a to spíš) koukala na seriály. Ta pohoda! Ten klídek! Až mám roupy si to brzo zopakovat :)

Zítra se vracím zpátky do práce a tak ještě dnes mám čas dohnat pár restů a dát se pár fotek.

Takhle jsme si přáli u kláštera hezký Štědrý den s Julkou, Houbou a dětmi.

 

Tady jdeme s Alešem ze silvestrovského divadla a v obličejí se nám tak trochu zračí i naděje, protože pár hodin před tím jsme se rozhodli bojovat společně proti manželské krizi a všem černým scénářům.

 

 

Jeden den se dalo bruslit na rybníku u kláštera.  

 A mohl u toho být i děda a Evča. (Jáchymek právě a zase padá)

Jakub!!! a rybářský veletrh s jeho přednáškou. Když jsem za ním po přednášce šla, abych mu řekla, jak je skvělý a jak ho máme celá rodina (tedy já a Jáša) za poloboha, tak mě předběhla Eliška Bučková, přitulila se k němu, on ji položil ruku na zadek a já měla utrum.

Masopust na Malé Straně! (Se všemi demonstracemi kolem).

Toto je část mého kostýmu na firemní vánoční večírek. Tu druhu část - ocásek - Oskar moc nenosí. Kočičák náš. I já byla za kočičku :)

Z Jáchymka je (úplně normální) prvňák. Vypadávají mu zuby,

 

začíná pomaličku číst (tu například krvavý komiks půjčený od kolegy Ondry z práce),

 

a psát. Někdy je to docela sranda.

  Soused Matěj. Když nejsou kluci u Matěje, je Matěj u nás. Ráno spolu chodí do školy (sami!!). My zase kamarádíme s jeho rodiči, vaříme si navzájem obědy o víkendu, hlídáme si děti, pořádáme víkendové večírky. Pohoda džez.

Alešovy čtyřicátiny v Londýně. Ty nám udělaly moc dobře.

Je to pořád fešák!

Tyhle víkendy

kdy hnijeme v Praze, mám hrozně ráda.

V posledních dnech jsme už začínali být všichni nějak unavení a otrávení, pořád někam chodit na čas, honit se sem a tam, do toho povinnosti v práci, povinnosti ve škole, hladina stresu začínala být nepříjemně vysoká. Těšila jsem se na víkend doma, jen tak, nic neplánovat, co přijde, to přijde, hlavně nikomu předem nic neslíbit. Zábava si nás kdyžtak najde sama.

A tak jsme v pátek večer prošli pod rouškou tmy Hvězdu s kamarády a s lampiony, v sobotu zašli na Kulaťák  na trhy a nečekaně domluvili dárek k vánocům pro Jášu (protože milá paní z jógy zaslechla můj rozhovor s jinou milou paní z jógy a chce mi něco věnovat po svém synovi), odpoledne se pomalu prošli s kamarády klášterními zahradami (ten podzim!) a v neděli se nasnídali s Julkou v kavárně a pak se beze spěchu courli Prahou po stopách žlutého lva a Modropírka. 

Miluju Prahu!

 Úplně na konci jsme našli i Modropírka :)