24.

Přípitek na Kampě

Sledujeme Oskara

Kluci si přejí hezké svátky

Přijde? Nepřijde?

 Přišel!

A že to měl letos těžší. Aleš si vylosoval písmeno I, neoznačená rýže a rajčata jako italské ingredience.

Oskar jako milovník žiraf

Jáša jako milovník kamenů (a protože nám s Alešem chybí 4 díly k dokoukání Breaking Bad a mně je z toho už teď smutno, tak tu musím parafrázovat Hanka Schradera: "These are not stones, these are minerals!")

Já si vylosovala eS a Aleš má novou stolní lampu. A taky má lego a Jášu k tomu, takže zbytek večera, když Oskar usnul, jsem je mohla akorát tak párkrát vyfotit a pak surfovat na netu. Tenhle Ježíšek byl totiž revolučně pro rodiče bez knížek :)

Moje

 prosincové plány. Vychází. Vánoční naladění na maximu. 

První pořádný sníh v Jablonci, pečení cukroví s (mojí) babičkou, vánoční bazar v Mokré čtvrti, přispění na charitu, den pro sebe a nákupy, vánoční večírek u nás (s lidmi, které jsme před třemi lety vůbec neznali a teď jsou našimi kamarády), výroba vosích hnízd, upečení vánočky, instalace stromečku a jeho zdobení s klukama, celorodinná návštěva (Alešovy) babičky v Litvínově v eldéence, pořádný večírek s holkama v Lucerně na Táně a Aně, Jášova besídka ve školce, vánoční úklid, nápad na kabelku a velká radost z ní, vytisknutí slov k písničce Kim Possible a její zpěv 5x do hodiny (protože to dělá Jášovi radost), sledování finále Stardance. Pohoda jazz, hahaha.

Vysmátí

byli chlapci tento víkend.

Jablonec - to je i sledování snookeru. Tady jsem už doma v Břevnově a teď navíc i smutná, protože Mark Selby prohrál. Marně jsem se dnes snažila přijít na to, jestli se mi někdy nějaký Angličan líbil víc než on :)

Je nám fajn

A zítra mám svátek

Superpondělky

Vždycky jsem nenáviděla nedělní večery. Na vejšce se to dost zlepšilo, protože jsem se záměrně na pondělní dopoledne nezavazovala k žádnému programu. Na mateřské získaly moje dny celistvější podobu a dlouho mi neděle, pondělky a jiné dny bezstarostně splývaly. Až do letošního září. Od září se každou nedělní noc převaluju a nemůžu usnout, jak mě dohánějí obavy z nadcházejícího pondělí. Začala jsem jim říkat superpondělky. Nejdřív Oskarův sokol v Dejvicích začínájící bohužel ne ráno ale až těsně před polednem, pak úprk domů na Břevnov, pokus o uspání, úprk do školky pro Jášu, pokus o klidné probuzení Oskara a jeho oběd, pak úprk na Smíchov do Stanice přírodovědců na Jášův kroužek a pak úprk (už společný s Alešem) nahoru na Břevnov na fotbal obou kluků. Nemáme auto a nemám řidičák. Při každém pondělním úprku o nich sním. Ještě ani jednou se mi nepodařilo neztratit aspoň jednou během dne nervy. Dneska jsem například těsně před odchodem na Jášův kroužek nemohla najít mobil. Teď už vůbec nechápu, jak mě to mohlo tak rozhodit. Ale rozhodilo. Stále věřím, že příště se mi to už podaří. Být v klidu, nad věcí. Příště už určitě.

Adventní svíčka malého pyromana. Jiní chlapci si hrají s auty, Oskar dělá ohně. Všude. Jakmile najde kousek dřeva, už je z něj oheň. Takhle nám dozdobil adventní věnec. Oheň na svíčce chodí stále kontrolovat. (Takže, když jsme dneska odcházeli a já ještě nehledala mobil, uhasila jsem svíčku a dlouho utěšovala natahujícího Oskara, že oheň bude znova, až se vrátíme.)

Ranní siesta před všemi úprky.

 Tady oheň kreslí.

A než jde spát, tak si na ohni opeče buřt.