Superpondělky

Vždycky jsem nenáviděla nedělní večery. Na vejšce se to dost zlepšilo, protože jsem se záměrně na pondělní dopoledne nezavazovala k žádnému programu. Na mateřské získaly moje dny celistvější podobu a dlouho mi neděle, pondělky a jiné dny bezstarostně splývaly. Až do letošního září. Od září se každou nedělní noc převaluju a nemůžu usnout, jak mě dohánějí obavy z nadcházejícího pondělí. Začala jsem jim říkat superpondělky. Nejdřív Oskarův sokol v Dejvicích začínájící bohužel ne ráno ale až těsně před polednem, pak úprk domů na Břevnov, pokus o uspání, úprk do školky pro Jášu, pokus o klidné probuzení Oskara a jeho oběd, pak úprk na Smíchov do Stanice přírodovědců na Jášův kroužek a pak úprk (už společný s Alešem) nahoru na Břevnov na fotbal obou kluků. Nemáme auto a nemám řidičák. Při každém pondělním úprku o nich sním. Ještě ani jednou se mi nepodařilo neztratit aspoň jednou během dne nervy. Dneska jsem například těsně před odchodem na Jášův kroužek nemohla najít mobil. Teď už vůbec nechápu, jak mě to mohlo tak rozhodit. Ale rozhodilo. Stále věřím, že příště se mi to už podaří. Být v klidu, nad věcí. Příště už určitě.

Adventní svíčka malého pyromana. Jiní chlapci si hrají s auty, Oskar dělá ohně. Všude. Jakmile najde kousek dřeva, už je z něj oheň. Takhle nám dozdobil adventní věnec. Oheň na svíčce chodí stále kontrolovat. (Takže, když jsme dneska odcházeli a já ještě nehledala mobil, uhasila jsem svíčku a dlouho utěšovala natahujícího Oskara, že oheň bude znova, až se vrátíme.)

Ranní siesta před všemi úprky.

 Tady oheň kreslí.

A než jde spát, tak si na ohni opeče buřt.