Šťastné dětství

maj ty naši kluci, říkám si, když se víkend podaří jako tento.

 Nejlépe s tygříkem na hrudi,

 nafouklým míčem na góly,

s mámou, co se gebí do sluníčka, nekřičí ani neúkoluje a jen přemýšlí nad budoucností,

někdy se Oskar zatváří, 

ale většinou se pizizubí,

u babičky jsou dny úplně nejhezčí, potvrzeno několikátou generaci, 

s dinosaurem, co se vyklubal z vajíčka,

 a  se strejdou Jirkou, v očích mých dětí superhrdinou, který loví, rybaří, jezdí na motorce a zná se s hasiči

takže jim domluví soukromý den dětí u hasičů. Oči navrch hlavy a celoživotní sympatie zajištěny.

Oskar se jen tak koupit nedá a když přijede děda, jen tak na otočku, z lásky k němu a k ohni ho postupně napakuje dřevem, zrovna když si děda dává do nosu s babiččnou svíčkovou, tou svíčkovou, kterou jsme se nechali rozmazlovat několik dnů,

Na cestu zabalí dědovi vybrané kusy dřeva do tašky, aby se mu dobře nesly do auta.

 Jáchymek statečně pozuje s africkými úlovky strejdy Jirky,

ale u živých zvířat ho neuvidíte. Jak je živočich větší než ještěrka, ztrácí Jáša zájem, takže zatím co on hledal brouky, Oskar hladil kozly, krávy a bejky jako kdyby to byli vzdálení příbuzní naší kočky Terezky.

A to pro vybitou baterku ve foťáku nemůžu dokumentovat malování vajíček s tetou Ivankou a Terezkou, Aleše dorazivšího z Prahy a statečně obcházejícího cizí štěpánovské domácnosti o pondělním ránu, aby si Jáchymek mohl rozšířit sbírku vajíček. Po dnech jako tyto si vždycky říkám, o kolik je ten attachement parenting jednodušší s příbuznými po boku.

Itálie nebo Izrael?

Začíná to být akutní. Náš malý mořský biolog se nemůže dočkat, až zavelíme k odjezdu a my stále tápeme, hledáme, vymýšlíme. Zatím hledá útěchu ve svých akváriích.

Naprosto lenošivý

byl pro mě tento víkend. Pod záminkou velkého úklidu, při kterém jsem nechtěla být nikým rušena, obstaral Aleš program pro kluky v bazénu, na výstavě Tima Burtona i na hřišti. Na nedělní odpolední kafe s procházkou jsem se připojila, protože jsem byla zvědavá na novou kavárnu na Novém světě. Stojí za to! Úklid mám naordinován na několik dalších víkendů, je to blaho být sama doma a číst si :)

Po měsíci

 Utíká to, utíká. Poslední měsíce klidu, kdy se můžu ve všech ohledech podřizovat dětem a společnému programu. Snažím se nemyslet na to, že za půl roku nastoupím zpátky do práce. Snažím se užívat si každý den a žít přítomností. Ale stejně. I teď mám knedlík v krku, jen na září/říjen pomyslím. Oskara sice nevzali do školky a Aleš mě skoro každý den přemlouvá, že napotřetí by určitě byla holčička, ale odolávám. Někdo rozum v týhle domácnosti mít musí:) Pokud se chci zasmát, myslím na to co bylo před pěti lety. Jak všechno bylo těžký, nový, jak jsem nemohla nahlídnout na konec únavy, vyčerpání a samoty. Dneska mi ty trable připadaj jako velká sranda. Protože teď je to DOVOLENÁ. Skvělá, inspirativní a nabíjející.

A uplynulý měsíc? To jsme stihli být nemocní i strávit čas s babičkami a s dědou. To je ten vzácný čas, kdy děti neslyší zvýšený hlas, o mém křiku ani nemluvě. A díky tomu se jen usmívají a usmívají.

 

Dědovo představení s věcí, co lepí

 

 

 

Když jsme byli nemocní, tak kluci koukali na pohádky

 a kreslili jako diví. A kuchyň má novou výzdobu, aby popohnala Aleše k vymalování.

Převaha černé nevyjadřuje tíhu dětské deprese, ale tunel!

Za pět let se nám podařilo nashromáždit velké množství hraček, aby se ukázalo, že ty mohou klidně odpočívat ve skříni. Kameny, mušle, tašky, sáčky a klacky u nás už dlouhodobě nemají konkurenci.

Minulý měsíc nám v bytě přibyla nová (patrová) postel, tohle je její spodní patro, zatím bez futonu.

A na závěr jeden pozdrav speciálně pro dědu. Za rok nám to snad už vyjde!