Utíká to, utíká. Poslední měsíce klidu, kdy se můžu ve všech ohledech podřizovat dětem a společnému programu. Snažím se nemyslet na to, že za půl roku nastoupím zpátky do práce. Snažím se užívat si každý den a žít přítomností. Ale stejně. I teď mám knedlík v krku, jen na září/říjen pomyslím. Oskara sice nevzali do školky a Aleš mě skoro každý den přemlouvá, že napotřetí by určitě byla holčička, ale odolávám. Někdo rozum v týhle domácnosti mít musí:) Pokud se chci zasmát, myslím na to co bylo před pěti lety. Jak všechno bylo těžký, nový, jak jsem nemohla nahlídnout na konec únavy, vyčerpání a samoty. Dneska mi ty trable připadaj jako velká sranda. Protože teď je to DOVOLENÁ. Skvělá, inspirativní a nabíjející.
A uplynulý měsíc? To jsme stihli být nemocní i strávit čas s babičkami a s dědou. To je ten vzácný čas, kdy děti neslyší zvýšený hlas, o mém křiku ani nemluvě. A díky tomu se jen usmívají a usmívají.
Dědovo představení s věcí, co lepí
Když jsme byli nemocní, tak kluci koukali na pohádky
a kreslili jako diví. A kuchyň má novou výzdobu, aby popohnala Aleše k vymalování.
Převaha černé nevyjadřuje tíhu dětské deprese, ale tunel!
Za pět let se nám podařilo nashromáždit velké množství hraček, aby se ukázalo, že ty mohou klidně odpočívat ve skříni. Kameny, mušle, tašky, sáčky a klacky u nás už dlouhodobě nemají konkurenci.
Minulý měsíc nám v bytě přibyla nová (patrová) postel, tohle je její spodní patro, zatím bez futonu.
A na závěr jeden pozdrav speciálně pro dědu. Za rok nám to snad už vyjde!
Žádné komentáře:
Okomentovat