Srpen byl podivný měsíc plný čekání i plný otázek. 23. září budou Oskarovi tři roky. Konec mateřské. Konec pětiletého smysluplného stereotypu. Celý srpen jsem se ptala sama sebe, co bude dál. Svého zaměstnavatele jsem opouštěla s lehkým pocitem, že se už nikdy neuvidíme. Na první schůzce po letech mi očekávaně řekl, že pro mě místo nemají. Nevadilo. Věděla jsem přesně, kam chci směřovat, ale cítila jsem, že mám trochu svázané ruce hypotékou i dětmi. Po pěti letech je přeci neodevzdám školce od rána do večera. Potřebuji chodit brzo domů. Nehledě na to, že Oskar se k Jášovi do školky nedostal a představa, jak bude mé nemluvné stvoření bojovat o místo v kolektivu bez bráchy mě ubíjela. Do toho všeho přemýšlení jsem navíc měla pocit, že když brzo nepůjdu k jednomu konkrétnímu doktorovi na prohlídku, tak se tím můj život nezvratně zkomplikuje. Ten doktor měl v srpnu dovolenou, zatraceně dlouhé čekání.
V srpnu jsem často vstávala s přesvědčením, že si nejistotou a vnitřním napětím nenechám zkazit poslední společné dny s klukama. Cha. Už kolem dopolední svačiny jsem bývala vzteklá jako pes. K večeru jsem si pravidelně přála, aby už Aleš přišel domů a s ním i troška klidu a pohody.
V práci jsem nakonec měla i druhou schůzku a i třetí. Jedna moje z počátku ze srandy zmíněná poznámka způsobila, že pro mě vytvoří místo na míru. Doktor se vrátil z dovolené, řekl, že mám v noci v klidu spát a vypsal mi termín operace. Oskar se konečně rozmluvil a navíc se dostal k Jášovi do školky.
Příští týden jedeme na 11 dnů do Tater, ačkoli Jáša už běhá bez kašle. Jedeme si tam všichni odpočinout, rozloučit se s uplynulou pětiletkou a naladit se na tu příští.
Ale ještě nejdřív jsme si naplánovali krásné babí léto při podzimním hlídání v Jablonci.
Jáša a jeho sešit,
kam si dělá poznámky. A protože ještě neumí psát, tak si vymyslel záznamový systém. Co ryba, to tečka. Musím přiznat, že často se dmu mateřskou pýchou :)
Les je na zjitřelé rodinné vztahy nejlepší lék. Ta jejich spolupráce, ach.
Žádné komentáře:
Okomentovat