jsem dnes chtěla psát o společném večeru s Alešem a o naší návštěvě divadla. Těšila jsem se, jak se hodíme do gala, vyfotíme se, předáme v klidu děti mojí sestře u nás doma, bez slz a protestů a ruku v ruce vyrazíme na rande. To by ovšem divalo muselo začít podle mého původního plánu v 19:30 a ne o půl hodiny dřív. Ještě v šest jsem si hověla ve vaně a říkala si, že zkontroluju lístky, jen tak, pro forma. Aha. Úprk. Rychle domluvené předání dětí na Malostranské, rozčesat mokré vlasy, namalovat řasy, pudr ani zdravíčko jsem neměla šanci najít, odtrhnout děti od večeře, ne Jáchymku, nemůžeš jet na kole, a pádit! Byl na nás komický pohled. My v šatech a obleku a děti v domácím s kečupem na tvářích, proběhli jsme ulicí, až se za námi sousedi otáčeli. Cesta tramvají dolů trvá 10 minut. V půl jsme předávali děti. Zvládli to skvěle, oba mi na rozloučenou zamávali. Stihli jsme to. Uf. Evi, díky díky díky.
Divadlo. Pro mě osobně snad nejlepší představení, co jsem kdy viděla (ale musíme brát v potaz, že jsem 4 roky na mateřské, mezi lidi mimo se dostanu výjimečně a schopnost vnímat věci kriticky mi odešla s plodovou vodou. Hormony...). Pivo U Dvou koček na konec jako sladká třešinka na podařeném dortu.
Dnes cyklojízda a Den bez aut.
Nový Kinterův památník.
Aleš s Jášou v cíli.
A pak na uzavřené Smetanovo nábřeží
dát si drink
a radši uniknout davům, přejet na Kampu a zaposlouchat se do melodií hraných na piánu přes trávník (v rámci projektu Piána na ulici)
a užít si poslední den babího léta s drinky dle vlastního výběru.
