Je nám fajn

A zítra mám svátek

Superpondělky

Vždycky jsem nenáviděla nedělní večery. Na vejšce se to dost zlepšilo, protože jsem se záměrně na pondělní dopoledne nezavazovala k žádnému programu. Na mateřské získaly moje dny celistvější podobu a dlouho mi neděle, pondělky a jiné dny bezstarostně splývaly. Až do letošního září. Od září se každou nedělní noc převaluju a nemůžu usnout, jak mě dohánějí obavy z nadcházejícího pondělí. Začala jsem jim říkat superpondělky. Nejdřív Oskarův sokol v Dejvicích začínájící bohužel ne ráno ale až těsně před polednem, pak úprk domů na Břevnov, pokus o uspání, úprk do školky pro Jášu, pokus o klidné probuzení Oskara a jeho oběd, pak úprk na Smíchov do Stanice přírodovědců na Jášův kroužek a pak úprk (už společný s Alešem) nahoru na Břevnov na fotbal obou kluků. Nemáme auto a nemám řidičák. Při každém pondělním úprku o nich sním. Ještě ani jednou se mi nepodařilo neztratit aspoň jednou během dne nervy. Dneska jsem například těsně před odchodem na Jášův kroužek nemohla najít mobil. Teď už vůbec nechápu, jak mě to mohlo tak rozhodit. Ale rozhodilo. Stále věřím, že příště se mi to už podaří. Být v klidu, nad věcí. Příště už určitě.

Adventní svíčka malého pyromana. Jiní chlapci si hrají s auty, Oskar dělá ohně. Všude. Jakmile najde kousek dřeva, už je z něj oheň. Takhle nám dozdobil adventní věnec. Oheň na svíčce chodí stále kontrolovat. (Takže, když jsme dneska odcházeli a já ještě nehledala mobil, uhasila jsem svíčku a dlouho utěšovala natahujícího Oskara, že oheň bude znova, až se vrátíme.)

Ranní siesta před všemi úprky.

 Tady oheň kreslí.

A než jde spát, tak si na ohni opeče buřt.

Největší dobrodružství

se u babičky dá zažít hned za vesnicí. Z procházky, která byla původně zamýšlená jako sběr kamenů (nalezeno) a kostí (naštěstí nenalezeno), se vyklubalo zasvěcení do tenat zločinu. Ve velkém švestkovém sadu za vesnicí jsme objevili stromy obsypané ovocem, tak Aleš nelenil a rozhodl se jich pár natrhat. 

 

Obhlížení terénu

V přípravách na velkou švestkovou loupež přijel strejda Jirka, zřejmý kluků hrdina.

Malá bílá dostala od Jáchymka jméno Trnka, podle toho, že ho začínáme učit R.

Maskovaní prázdnou lahví od sektu, vypitou u příležitosti babiččiných pětaosmdesátin, kterou jdeme vyhodit do tříděného odpadu, pak zcela nenápadně zmizíme pod vesnicí v mlze,

 

někteří přelezou plot,

a zmizí mezi stromy.

Jiní hlídkují na cestě, kdyby něco...

A nenačapáni, s igelitkou zmrzlých švestek v batohu, se cestou od babičky stavíme na Národní a zapálíme svíčku, kterou nám pohotově dal strejda Jirka, když nás odvezl na nádraží.

 Všechny víkendové mise splněny, v duši mír.

Napsal nový dopis Ježíškovi

a ten starý vyhodil do koše. Chyběly v něm dost podstatné položky - pyrit, modrá skalice a diamant. Asi tak. Jášovi se v sobotu otevřely nové obzory. Na Stanici přírodovědců byla burza minerálů.

Opravdová sbírka včetně trilobita.

Dal si stůl vedle Aleše, uspořádal kameny, v sáčku donesl pár mušlí z pokojíčku.

A dumal.

A když neví, tak se zeptá. A Aleš neúnavně odpovídá, hledá správné odpovědi na všetečné otázky (čím se brousí diamant, když diamant je nejtvrdší?) a čte a čte Jášovi z jeho encyklopedie. A když na Svazu ochránců přírody vyhlásí poplach, že se sníží hladina Vltavy a je potřeba dobrovolníků na záchranu škeblí, Aleš neváhá vzít si volno, aby tam Jášu doprovodil. Asi tak. 

Haute Coulture

V Doxu. S Ivankou a Jášou. Nedělní odpoledne.

Co mi ta cedule jen připomíná?

Volker März (...) své „malé velikány“ konfrontuje s jejich dětstvím a okny jejich příběhů nahlíží rané dětství jako stav blaženosti nezmanipulovaný společenskými strategiemi. Důraz přitom klade na co nejsrozumitelnější podání tak, aby byla výstava jednoduše přístupná i nejmladšímu publiku – dětem, píše se na stránkách Doxu. Mě bavily i jeho texty. Člověk se hodně zasměje. Přesto mi běhal mráz po zádech. K dnešní ranní kávě jsem úplnou náhodou vytáhla starší Respekt a přečetla rozhovor s posledním žijícím vězněm z Treblinky. Některé věci se nedají vyslovit, řekl a v kontextu tohoto rozhovoru mi hravá expozice přišla ostrá jako břitva.

Jáša a Oskar.

Jáchymek dostává dárek. 

Minulý týden jsem volila Zelené.

Takové moje malé srozumitelné umění, haha.